Jaká hudba má znít při liturgii?
Pro mnohé z nás velmi sporná
otázka. Řešíme ji snad všichni varhaníci, sbormistři a možná z druhé strany
mnohem častěji, kněží a především věřící usedající v lavici – často nejvíce
kritizující. Činí hudbu liturgickou a tedy vhodnou ke slavení mše svaté,
správné zvolení hudebního žánru, textu skladby, její stáří, nástrojové obsazení
či snad něco jiného? Na to vše a možná mnohem více, se budu snažit odpovědět v
následujících řádcích.
Jsem regenschori v Českém
Krumlově a také varhaníkem v Černici - malé farnosti nedaleko. Beru jako požehnání, že jsem
se před lety, již za svého studia na Církevní konzervatoři v Opavě, seznámil se
svou manželkou Marií - sopranistkou. Máme tedy společné zájmy. Stejnou měrou ji
leží na srdci zkvalitňování hudby v liturgii, má pro tyto věci nejen stejný
úhel pohledu, ale i stejné vzdělání a umělecký nadhled.
Dnes se těšíme ze čtyř
dětí. Píšu to proto, že v poslední době prožívám neustálý boj o to, co je mou
prioritou. Jistě, jsem především otec rodiny, pak je zde mé zaměstnání, co by
hudební pedagog a v neposlední řadě jsem sbormistr a varhaník. Se svou
manželkou vedeme Chrámový sbor v Českém Krumlově (30 zpěváků), Vikariátní sbor
mládeže, který zpívá především hudbu z období 15.-17. století (37 zpěváků),
Gregoriánskou scholu (10 mužů), Sdružení pro liturgickou hudbu a nyní i Školu
liturgické hudby. Chrámová hudba si na naší rodině vymáhá své – víkendy, které
jsou zcela zaplněné. Člověk se pak často zamýšlí nad podstatou toho co dělá,
jaký to má vlastně smysl a zda nehýří časem nad něčím triviálním, byť je to na
poli liturgické hudby.
Co vlastně činí
hudbu liturgickou?
Pro formulování odpovědi na
tuto otázku bude nejlépe vyjít z výroků 2. Vatikánského koncilu, jmenovitě
z 6. kapitoly Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium (dále
SC), která je výsledkem celá desetiletí trvajícího zápasu o pravé poznání a
správnou praxi liturgie. Osobně jsem silně přesvědčen o tom, že se tak stalo
skrze vanutí Ducha svatého. Ve zmíněné kapitole charakterizuje Druhý vatikánský
koncil bohoslužebnou hudbu – přesněji „bohoslužebný zpěv spojený se slovem“, jakožto
„nutnou a integrující součást slavné liturgie“ (SC 112). To znamená, že hudba
při bohoslužbě nemá funkci dekorativní, kdy jsou „ti dole v lavicích“
v němém úžase ohromeni, či snad ochromeni a je v nich tak vzbuzena
pokora, jak by jsme si to mnozí „tam nahoře“ rádi představovali. Naopak! Hudba
je
samotnou liturgií. Stává se totiž
samotným liturgickým úkonem např. při zpěvu žalmů, Gloria, Sanctus, atd. Věřící
tento úkon vykonávají ve zpěvu nebo v naslouchání nejen s vnější, nýbrž i
vnitřní účastí. Navíc hudbou, jak napsal již svatý Augustin, „srdce vyjadřuje
to, co nemůže říci slovy“.
Hudba
v liturgii musí mít bohoslužebný
charakter
Má-li být hudba při mši svaté
samotnou liturgií musí se do ní začlenit a jí podřídit, nikoli naopak. Její
interpret (varhaník, sbormistr, zpěvák) se pak stává skutečným Kristovým
služebníkem. To si však vyžaduje, zapomenout na své vlastní ambice, představy a
přání, a stát se tak otevřeným oknem – prostředníkem, skrze něhož může vanout
Duch svatý. V opačném případě se stává jeho projev pouhou produkcí, která
si bere za rukojmí lidi, kteří se zrovna ten den sešli na mši svaté a chtě-nechtě
jsou nuceni vyslechnout jakýsi umělecký monolog.
Existuje tedy
druh hudby, který je již ve své podstatě bohoslužebný?
Na prvním místě je jím
gregoriánský chorál. Dnešnímu člověku na poslech melodicky nezajímavý, navíc v latinském
jazyce, takže mu lidé v drtivé většině nerozumí. Přesto jej 2. Vatikánský
koncil považuje za „zpěv vlastní římské liturgii“ (SC 116). Pro nás sbormistry
to však znamená velmi náročnou přípravu latinské mše svaté. Od zkoušek s
gregoriánskou scholou, přes přípravu překladů propria, až po samotný nácvik
ordinária s věřícími. Proč by jsme se tedy do toho všeho měli pouštět? Gregoriánský
chorál je hudbou vlastní katolické církvi. Proč asi? Jistě mi dáte za pravdu,
že když si člověk poslechne zpěvy gregoriánského chorálu, např. na CD. A
přesto, že nerozumí hudbě ani latinskému textu, vede jej to k vnitřnímu usebrání.
K tomu však nemusí dojít při vyslechnutí jiného žánru sakrální hudby. U
gregoriánského chorálu totiž není nejdůležitější melodie, ale především text.
Hudba při
liturgii má být umělecká
Problémem dnešní doby je, že se
až příliš snažíme získat pozornost mladých lidí na úkor pravé uměleckosti,
která vyvěrá především z vlastního výše zmiňovaného duchovního postoje
vedoucího scholy, či varhaníka. Není divu, vždyť mladí zpěváci na kůru jsou
jistě dobrou vizitkou fungující farnosti. Mnozí sbormistři se pak zoufale snaží
nacvičovat písně, které jsou byť melodicky a rytmicky velmi líbivé, avšak textově
naprosto prázdné. Slyšel jsem dokonce názor, že je třeba na těchto kusech mladý
sbor vychovat k vyšším hudebně uměleckým cílům. Já mám zcela opačnou
zkušenost. Je lépe „servírovat“ dobré víno, i když jeho kvalitu nejsou
konzumenti schopni zcela ocenit, než sladkou limonádu. Výsledek nás může často překvapit.
Pamatuji si na trefné vyjádření jednoho teenagera, který při nácviku v rytmické schole v rozčilení vykřikl: „To
tu máme zase ten katolický pop, to se hrálo snad před 30 lety!“ Sebral se a šel
si s chutí zazpívat Palestrinu. Byl nepokřtěný, avšak citlivý k sakrálnímu
umění. Kýč do liturgie nepatří, protože je ve vlastní podstatě nepravdivý. Právě
upřímní mladí lidé dokážou tuto prázdnotu velmi rychle odhalit. Nebojme se tedy
pří výběru skladeb dávat přednost skutečnému umění. Dělejme poctivě svou práci
a vše ostatní přenechejme Bohu samotnému.
